Česko musí do svého právního řádu zakotvit ochranu osob, které se rozhodnou oznámit neetické nebo nelegální chování ve firmách a úřadech. Novela je ale podle kritiků z neziskových organizací, které kvůli tomu vydaly společné prohlášení, nedostatečná. Těm vadí především to, že oznámení korupce nebo jiného neetického jednání budou posuzovat zaměstnanci ministerstva spravedlnosti.
Pokud oznámíte trestnou činnost, korupci nebo neetické jednání, neměl by vám hrozit vyhazov nebo jiná odveta. Alespoň s tím počítá nový zákon o ochraně oznamovatelů. Veřejnost nebo úředníci se budou moci obracet buďto na interního prověřovatele uvnitř firmy nebo úřadu, nebo na ministerstvo spravedlnosti.
Podle neziskových organizací, které se ochraně whistleblowerů (z anglického blow the whistle, zapískat na píšťalku, pozn. red.) věnují, se ale Česko chystá evropskou směrnici převzít nedostatečně. Hrozí proto podle nich, že oznamovatele neochrání, naopak je ještě ohrozí.
„Tento zákon považujeme za špatný, dokonce kontraproduktivní,“ napsal serveru iROZHLAS.cz ředitel Národního fondu proti korupci Karel Škácha s tím, že jde o technokratický nástroj pro sběr dat od oznamovatelů, nikoli zákon, který je má chránit.
K tomu, jak ministerstvo spravedlnosti vedené Marií Benešovou (za ANO) převádí unijní směrnici do tuzemského právního řádu, mají výhrady i neziskové organizace Oživení, Transparency International a Rekonstrukce státu. Ty ve společném stanovisku vyjmenovávají tři desítky připomínek.
Past z paragrafů
„Hlavní problém vidíme v povaze orgánu, na který se budou oznamovatelé obracet. Má se totiž jednat o odbor ministerstva spravedlnosti,“ píšou autorky a autoři připomínek. Chystaný zákon totiž počítá s tím, že případná oznámení korupce nebo jiného neetického jednání budou posuzovat právě zaměstnanci ministerstva, a chybí tak nezávislost na politickém vedení. Přitom například na Slovensku vznikne samostatný nezávislý Úrad na ochranu oznamovateľov.
Ministerstvo ale postup v důvodové zprávě hájí tím, že takové řešení je nejlepší z hlediska „naplnění cílů právní úpravy, rychlosti, hospodárnosti a odbornosti.“ Zdůrazňuje také, že kromě právní expertizy má resort „rozsáhlé zkušenosti se zajišťováním kybernetické bezpečnosti na vysoké úrovni odpovídající nutnosti zajištění ochrany citlivých dat“. Není ovšem jasné, jakou to v tomto případě hraje roli, protože dle návrhu se mají všechna oznámení uchovávat „v listinné podobě (tedy tzv na papíře, pozn. red.) po dobu 10 let ode dne jeho přijetí.“
Resort ve zdůvodnění nicméně píše, že podřazení oznamovacího místa pod ministerstvo má nevýhodu v podobě „nedůvěry k řádnému fungování Agentury v působnosti ústředního správního úřadu, v jehož čele stojí člen vlády.“
Další problém pak představuje ochrana, kterou má oznamovatel dostat. Zákon totiž zavádí dva druhy oznámení: obyčejné a významné. O druhý případ se má jednat tehdy, když bude mít oznámené jednání znaky trestného činu nebo přestupku. A pouze v druhém případě dostane oznamovatel zvýšenou míru ochrany, například před okamžitým vyhazovem z práce, skrytou v novele souvisejících předpisů.
Nutnost předem rozlišit, zda whistleblower oznamuje trestný čin, nebo „jen“ neetické jednání, představuje pro oznamovatele riziko. Chybné posouzení poměrně složité právní otázky ho totiž může stát část ochrany, se kterou počítal.
Pošlete nám e-mail
Pro whistleblowera by často bylo bezpečnější, kdyby své oznámení učinil anonymně, ale ani na to zákon není připravený. Počítá s tím, že oznamovatelé využijí zejména e-mailové adresy nebo jiné adresy pro doručování a telefonního čísla, případně podání učiní osobně. Žádný z těchto způsobů ale nezaručuje úplné soukromí.
Novela sice zakazuje zveřejnit totožnost oznamovatele, v případě podezření ze spáchání protiprávního jednání, jak doslova stojí v dokumentu, ale zákon automaticky předpokládá, že se o věci dozví policie či příslušný správní orgán. Ani pokud whistleblower použije například jednorázový e-mail, policii nic nebrání, aby se odesílatele pokusila vypátrat a ztotožnit, přičemž si může vyžádat například součinnost provozovatele e-mailových schránek.
„I přesto, že totožnost oznamovatele nebude uvedena v postoupeném oznámení, fakticky může dojít k odhalení jeho totožnosti při vyšetřování věci příslušnými orgány,“ kritizují neziskové organizace fakt, že ve chvíli, kdy whistleblower problematické chování oznámí, ztratí kontrolu nad tím, co se s jeho oznámením stane.
V nouzi poslat do novin
Chystaný zákon předpokládá, že v některých případech by oznamovatel mohl svá zjištění rovnou zveřejnit. Šlo by o případy, kdy by měsíc po interním oznámení nedošlo k nápravě problému, nebo kdy by hrozilo bezprostřední ohrožení života, zdraví, veřejného pořádku nebo jiného veřejného zájmu.
Na veřejnost by také mohl jít ve chvíli, kdy by měl oprávněný důvod se domnívat, že by mu v případě oznámení ministerstvu spravedlnosti hrozila odvetná opatření.
Ve všech případech ale zákon počítá s tím, že bude známá totožnost oznamovatele. A pokud špatně odhadne, které zákonné podmínky splňuje, může se spálit. Zákon totiž, na rozdíl od evropské směrnice neříká, kdy oznamovatel nese či nenese odpovědnost za škody, které zveřejněním informace způsobí. Právě proto může být pro whistleblowera zásadní anonymita, uvádí neziskovky.
Snowden a ti další
Po zkušenostech s úniky informací z prostředí amerických rozvědek začaly zahraniční mediální domy pro oznamování neetického jednání používat technické nástroje, které oznamovateli anonymitu do značné míry zaručí.
Systémy jako SecureDrop nebo GlobaLeaks oznamovatele de facto donutí, aby komunikoval skrze síť Tor, která jeho identitu chrání tím, že informace přeposílá mezi anonymními body na celém světě. Příjemci zprávy tak sami nemohou určit, kdo je kontaktoval. To má svůj důvod i v Česku: tiskový zákon sice říká, že novináři mohou chránit svůj zdroj. Netýká se to ale trestných činů, u kterých zákon ukládá oznamovací povinnost. A kromě těžko představitelných válečných zločinů do této kategorie spadá i ohrožení utajované informace, přijetí úplatku nebo podplacení.